Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

SROVNATELNÉ OBJEKTY V EVROPĚ A VE SVĚTĚ

 

(kapitola 3.B)

 

 

Jan Hendrych

 

Je jen velmi obtížně najít přesně odpovídající srovnatelný objekt, který by splňoval všechna kritéria, kterými se vyznačuje komponovaný krajinný celek u Kuksu. Z hlediska barokního urbanismu a dezénu krajiny je areál srovnatelný s řadou obdob v Evropě, z nichž některé byly jako inspirace či předlohy uvedeny již výše. Velmi zajímavé je i srovnání s o něco mladším komponovaným krajinným areálem v Polsku, v Bialymstoku, na které nás přivádí práce některých polských kolegů (zejména Anna Oleňska, publikované ve sborníku Studia i Materialy, Ogrody 4 (10), s tématem The Branickis´ Gardens in Bialystok (str. 44–76). Palác se zahradami postavený pro Jana Klemense Branického (1689–1771) po roce 1730 byl silně inspirován dobovou tvorbou zahrad ve Francii (Le Nótre) a ve Vídni (Fischer Von Erlach). Hlavním dvorním architektem Branických byl v té době Jan Henryk Klemm, jehož génius stál u zrodu celé řady objektů a zahrad. Podle profesora Hentschela (Hentschel, W., Die Sächsische Baukunst des 18 Jhts. In Polen, vol. I., pp. 397–98, Berlin, 1967), žil Jan Henryk Klemm ještě před svým polským angažmá v Kuksu, kde snad byl zodpovědný za práce na areálu a oslavovaných zahradách hraběte Františka Antonína Šporka (Hentschel). Šporkův dvorní rytec Rentz pak na základě kreseb Jan Henryka Klemma připravil rytinu zahrad v Bialymstoku; oboustranně výhodné vazby zde tedy v nějaké podobě přetrvávaly i později. Z toho je zřejmé, že krajinné úpravy Šporkova panství byly realizovány podle jasných plánů a představ krajináře, urbanisty a architekta a plánovitým způsobem podtrhovaly jejich šporkovský náboženský význam a poslání.

 

 

Obrazek

Polský Bialystok – palác a jeho zahrada navržená architektem Janem Henrykem Klemmem.

 

 

 

Již výše jsem zmiňoval italské inspirace F. A. Šporka v souvislosti s poustevnou svatého Františka a obdobnými svatými místy v Casentinu. Dalším srovnatelným objektem povahy sakrálně didaktické mohlo být severoitalské Varallo, které je obecně dáváno jako předloha svatých poutních cest, u nás Římov (arch. Storm). Ale i známý, tehdy i dnes populární Svatý les v Bomarzu rodu Orsiniů, který je dílem architekta Pira Ligoria, může být srovnatelným objektem, zejména co se týče programové náplně krajinných úprav a symbolického využití plastiky v krajině. Například z pašijových cest u nás Kynšperk se prakticky nedochoval, v Polsku je to Kalwarie Zebrzydowska u Krakowa a pak jsou to ještě Wamberzyce v Kladsku (tam se asi Špork určitě dostal). V Itálii je to především Varallo SZ od Milána, dále Belmonte, Crea, Domodossola, Ghiffa (to jsou jen 4 objekty) a Orta která je věnována sv. Františku z Assisi.

 

Obrazek

 

 

 Sacro Monte di Crea nedaleko Turína – Itálie.

 

V době vrcholného baroka obecně průseky a aleje artikulují vztah sídla k okolní krajině a dávají ji tak formu a řád. Na Sicilii nelze opominout areál několika vil u Bagherie, s výraznými osovými vazbami v urbánní krajině. Nelze pominout ani francouzské lovecké lesní terény s dlouhými průseky nad Orléans; ostatně dril parforsních honů byl do Čech přiveden právě hrabětem Šporkem. Mnohé dominantní církevní stavby, často v podobě poutních míst, kaplí a kapliček plánovitě dotvářejí charakter daných krajin a váží se s blízkými sídelními celky dlouhými stromořadími, krytými schodišti či drobnou sakrální architekturou. Jmenujme alespoň Santiniho Zelenou Horu u Žďáru nad Sázavou či Dientzenhoferův klášter v Ročově, kaple na Broumovsku, Canevalleho Makovou Horu u Smolotel,  Svatou Horu u Příbrami, klášter v Plasích a Mariánskou Týnici, či kapli na Lomci u Netolic a v nedalekém okolí Kuksu i Santiniho zámek Karlova Koruna postavený u Chlumce nad Cidlinou, jenž již z dálky akcentuje obraz krajiny a rezonuje horizont Krkonoš.

 

Obrazek

Bývalý lovecký zámeček a kaple na Lomci byly součástí Buquoyských krajinných úprav u Netolic a byly součástí celého rozlehlého komplexu, včetně dobových lázní svaté Markéty.

 

 

 

Na příkladu architektonických dominant Jana Blažeje Santiniho rozebírá Mojmír Horyna ve studii Stavba a Svět barokní urbanistické principy, na základě nichž byly tyto krajinné dominanty uplatňovány; „dominantní stavba v krajině je centrem, kolem něhož je region uspořádán a jehož prostřednictvím je smysluplně čitelný. Účin stavby je pak konkrétně nesen jejími obrysovými kvalitami pro dálkové působení a objemovou skladbou pro bližší pohledy, a kdy akcent se přesouvá podle proměny stanoviště pozorovatele“. Obrysová propracovanost Santiniho staveb je dokladem snahy o maximální vizuální efekt v rámci rozlehlého krajinného okolí, o ideové spojení země a nebes. Toto jsou ovšem principy zcela platné i pro komplex v Kuksu; doslova si je pak uvědomí kdo na Kuksu u špitálu zažije silnou letní bouři s hromobitím a blesky, které v ohnivých proudech toto spojení akcentují s nepřekonatelnou silou přírody.

 

Situováním staveb na již přirozených krajinných dominantách kopců a návrší dochází k umocnění vizuálních kvalit morfologického uspořádání krajiny a k jejich plynulému vyvrcholení. Podle Horyny stavbou Svatojánského poutního kostela Zelená Hora u Žďáru nad Sázavou dochází k „odevzdání krajiny do světcovy ochrany a patronace, a to právě dominantním nadřazením a vyzdvižením tohoto posvátného okrsku“. Výstižně popisuje Dobroslav Líbal ve své studii Baroko a Česká Krajina estetické naplnění a výtvarné zhodnocení krajiny plastikami, o tradici v Čechách známé již ve středověku a mající kořeny v prehistorickém osídlení země Kelty; srovnává zde vztah kamenných plastik ke krajině Čech s obdobami v Irsku a Bretani; „Nikde ovšem nedosáhl vztah drobné architektury ke krajině tak vysoké výtvarné úrovně kvalitativní a kvantitativní jako právě v barokní krajině Čech“.

 

Vrcholně barokní kultivace krajiny je u nás snad nejlépe reprezentována krajinnou kompozicí u Kuksu. Rovněž na přelomu 17. a 18. století, došlo k poučenému komponování krajiny nedalekého panství Šliků mezi Kopidlnem a Jičínem a to i v návaznosti na starší úpravy krajiny vévody Albrechta z Valdštejna. Na tvorbě šlikovské krajiny se podíleli význační architekti té doby, mj. Jean Battista Mathey. V krajině jičínské kotliny mohli směle navázat na započaté dílo Valdštejnovo, stejně jako na existující krajinné dominanty v podobě středověkých hradů na temenech obklopujícího pásma kopců. J. B. Mathey krajinářsky doplnil dominanty tam, kde se v západním cípu kotliny krajinný prostor uzavírá a přechází do sousední krajiny s ohniskem hradu Trosky a nedalekým loveckým zámkem Černínů Humprechtem, s arkádovým vyhlídkovým ochozem od Carlo Luraga; zde hrabě Černín v zadání stavby již přímo od Luraga požaduje, aby plně respektoval ráz a morfologii okolní krajiny.

 

Na temeni samostatně stojícího okrouhlého návrší nedaleko od Prachovských skal situoval J. B. Mathey kapli sv. Anny na kruhovém půdorysu a vytvořil tak ke konci 17. století první výraznou dominantu přímo u vstupu do jičínské kotliny ze západu. Nejvyšší bod horizontu jižního pásu kopců opatřil stavbou kaple Loretánské, ovšem již s vyhlídkovým ochozem. Odtud bylo možno se přenést pohledy až do na jih položené krajiny u sídla Šliků v Kopidlně, svažující se postupně do Polabí. Otázkou je autorství kaple Nejsvětější Trojice v zářezu údolí potoka Porák, která je na půdorysu trojúhelníku a někdy bývá připisována Santinimu (Kořán), či opět Matheymu (Líčeníková), podobně jako další a pozdější kaple Andělů Strážců (půdorysu šestiúhelníku) na návrší pod Loretou. Záměr stavebníka a jeho snahu zahrnout do své krajiny všechny jmenované dominanty ilustruje veduta neznámého autora s pohledem na zámek Kopidlno, Jičíněves a Staré Hrady, kde lze rozlišit i jednotlivé stavby v krajině, aleje, stromořadí, kapličky a plastiky. Obraz je po restaurování nyní v expozici na zámku Staré Hrady u Libáně (Lukášová).

 

Krajina baroka byla promyšleně a programově zabydlována a kultivována a stala se rozsáhlou zahradou a parkem. Původní barokní osnova dálkových krajinných os je postupně doplňována dalšími průhledy s dominantami. Barokní krajina Kuksu, Jičínska, Lysé nad Labem a mnohé další tak stojí při zrození české kulturní krajiny. Ta je formována velmi harmonickým vztahem člověka k prostředí a to včetně anebo především spirituálnem. Takovýto barokní systém krajiny byl později ještě doplněn prvky klasicistních, romantických a přírodně krajinářských úprav a mnohdy s nimi vytvořil vzájemně se prolínající celek kulturní a klasicky kultivované krajiny. Opět se objevují odkazy staré Arkádie a Academie, opět je krajina přátelským a kultivovaným obytným prostorem. To dobře dokumentuje i olejomalba „Mapa panství Choustníkova Hradiště“, z poloviny 18. století, která tento stav na Kuksu a v okolí podrobně zobrazuje. Jsou zde zachyceny již realizované úpravy na základě pokynů hraběte Šporka a patrně i již zmíněného Jan Henryka Klemma.

 

Pro analogie ke Kuksu relevantní první polovina 18. století je v Čechách, ale i v sousedních zemích charakterizována mnohdy velkorysými úpravami krajiny. I záměry pruského krále Fridricha II., v době vžitého kopírování parků Le Nôtrea a oslnivého stylu Ludvíka XIV. (viz výše Bialystok), naznačují nový přístup ke kultivaci krajiny a proměnu chápání jejího významu. Navazujíc na své předchůdce, neobyčejně se zasazující o rozvoj zemědělství a průmyslu, vynikal Fridrich II. vřelým vztahem k zahradnictví a sadovnictví. Již záhy po nástupu k moci vydal správám svých panství nařízení, ve kterém požaduje rozvoj pěstování ovocných stromů v celé zemi, všude kde je to jen trochu prakticky možné. Nařizuje nejen zintenzivnění výsadeb, ale i následnou bedlivou péči a údržbu. Mladými stromy měla být osázena všechna i doposud pustá a holá místa. Své snahy posiluje i nařízením z roku 1743, podle kterého města a vesnice nedbající předešlých instrukcí o vysazování ovocných sadů, lip, stromořadí a břehových porostů vrb budou trestány pokutami. Opakuje znovu i požadavek o osazování cest alejemi a tvrdě trestá poškozování stromů v krajině.

 

Hospodářské nařízení Fridricha II. z roku 1752 obsahuje detailní předpisy o pěstování stromů, ve všech vesnicích mají být nyní zřízeny společné školky pod vedením zkušených zahradníků, kteří mají i vyučovat péči a pěstování stromů a ovoce. Zásoby stromků ze školek mají být použity k osazování selských zahrad a v krajině podél cest. Každý sedlák tak měl vysadit ročně deset ovocných stromů a věnovat se zakládání zelinářských zahrad. Nedostatek lesů a dřeva řeší Fridrich II. nařízením z roku 1753, kde požaduje výsadby dubů na vhodných místech, jinde náhradou opět výsadby stromů ovocných. Součástí nařízení je i následná péče o tyto výsadby. Roku 1765 opět zdůrazňuje své požadavky nařízením, podle nějž každý hospodář nyní musí u svého statku založit ovocnou zahradu s nejméně dvanácti stromy. Mají se sázet stromky silné jako ruka, šest stop vysoké a rovné jako svíčka, musí být opatřeny kůly a země okolo zryta, kmeny ochráněny trním před dobytkem. Předpisy obsahovaly i instrukce o hnojení výsadeb, i bláto a smetí z berlínských ulic mělo být pro tyto účely využito, stejně jako bláto ze silnic a příkopů. Každoročně úřady předkládaly králi podrobné zprávy o stavu ovocného stromoví a zahradnictví. Například roku 1754 bylo v Braniborsku zaznamenáno 38 024 ovocných stromů, a roku 1767 již celých 126 628.

 

Takovéto osvícené principy krajinotvorby a kultivování krajiny jsou plně v obrazu s tím, co bylo dokumentováno při našich průzkumech a analýzách krajiny u Kuksu a je patrné, že ani inspirace a výměna informací, postupů a snad i praktik a materiálu probíhala v té době i těmito směry, alespoň v severních a severozápadních regionech Čech. Kuks rozhodně nemusel být výjimkou. Prostorové uplatnění a komponování barokních architektur v krajině, jak bylo popsáno výše na příkladech Kuksu a šlikovského Jičínska, jsou ovšem společným jmenovatelem krajinných úprav nejen na kontinentu, ale od první čtvrtiny 18. století i v Anglii (architekti Wise, Bridgemann, Vanbrugh, Hawksmoore). Zde jejich realizace daly vznik prvním krajinářským parkům v Anglii.

 

Vanbrugh s Hawksmorem počali kolem roku 1709 v krajině u Castle Howard v Yorkshire nově umisťovat silné architektonické prvky ještě barokní povahy v neformální krajinné kompozici, jak z důvodů estetických, tak i praktických. Postupně umístili na dlouhém krajinném průhledu Andrea Palladiem inspirované architektonické dominanty, v řadě na sebe navazující a tvořící promyšlenou iluzivní scenérii. Zde byl servírován čaj a občerstvení v krajině, zde bylo možno se skrýt před nevlídným yorkshireským počasím. Na mnohých těchto architektonických dílech měli jejich tvůrci i možnost v malém měřítku testovat nové přístupy, použité později na významnějších stavbách. Mausolea sloužila jako rodinné hrobky, kostely a kaple k motlitbám, stavěny byly i stáje, úkryty pro zvěř, loděnice a pavilóny pro rybáře. Obelisky a pyramidy byly vztyčovány na upomínku výjimečných událostí i osob. Není ale bez zajímavosti, že již v 16. století vznikaly v Anglii v krajině  náboženské stavby, založené na půdorysu trojúhelníku v souvislosti s uctíváním Nejsvětější Trojice, sloužící ale také pro pořádání banketů v prostorech parků, loveckých obor i krajiny.

 

Přes odlišné náboženské a politické podmínky doby jsou oba počáteční proudy (anglický a kontinentální) zahradní krajinotvorby v rámci velkých šlechtických celků krajiny srovnatelné, vycházejíc ze stejných manýristických a barokních inspiračních zdrojů italských a klasicistních francouzských. Krajiny u Jičína a Kuksu jsou toho dokladem.

 

Původní ještě drsná krajina barokní Arkádie plná nebezpečenství, útrap a dokonce i smrti, tak jak je prezentována ve stylizované krajině Kuksu se postupem doby mění. Osvícenství a romantismus nechávají zapomenout na prapůvodní varování Smrti (dej pozor,… i já jsem v Arkádii… a proto se chovej slušně a bohabojně…) a transformují jej na sentimentální snění o blaženosti života v rajské zahradě bez nástrah a nebezpečenství. Aristokraté 19. století si staví sídla s parky a pomníky (již přirozeně bez výstražných lebek), případně i rodinnými hrobkami a mauzolei, tváříc se navenek, že i oni se narodili či pobývají ve vysněné Arkádii, zahradě rajské blaženosti (proto i zde platí Et in Arcadia ego, ovšem již v pozměněném významu).

 

Takovou zahradu si podle anglických vzorů a principů (Stowe, Rousham, Stourhead, Boowood, Sezincote a mnohé další) zbudoval i kníže Pückler v Mužákově a poté i v Branitz. Jestliže jsou Kuks a Castle Howard fenomény stojící někde na počátku vývoje klasické a aristoktatické stylizace krajiny, jsou Branitz a Mužákov jeho určitými vývojovými vyvrcholeními; přirozeně s následujícím dozníváním (tvorba E. Petzolda, S. Tarouca – Průhonice atp.). Další vývoj v tvorbě parků se odehrál již na poli parků veřejných (F. L. Olmsted – Central Park, NY aj.).

 

Události po roce 1918 a zejména r. 1948 v Čechách natrvalo poznamenaly podobu a další vývoj klasicky upravované šlechtické krajiny Čech; které se skutečně případně říkalo „zahrada Čech“. O to cennější jsou její stopy a fragmenty tam, kde se dodnes alespoň zčásti dochovaly. Kuks s přilehlou kulturní krajinou není výjimkou a měl by být přinejmenším velmi citlivě konzervován. Tato práce má přispět k lepší prezentaci dotčené krajiny a v budoucnu snad i k její rehabilitaci.

 

 

 

LITERATURA

JECH, D., HENDRYCH,  J. a kol. (2007): Kulturně historická analýza oblasti Kuks a Betlém v rámci původního nadačního panství Choustníkovo Hradiště. Průhonice VÚKOZ, v.v.i., , s. 134. 

 
 

 

 
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko