Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

GEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA OBJEKTU

(kapitola 4.C)

 

 

Jan Skaloš

 

Geologická charakteristika

Z hlediska charakteru půdotvorných substrátů je vlastní zájmové území poměrně monotónní. Jako součást tzv. České křídové pánve na území dominují zvětraliny hornin mladšího mezozoika – pískovce, „opuka“ a slínovce. Nepatrně na území v jeho jižní části také zasahují mocnější uloženiny mladšího antropozoika – holocénu. Mezi ně patří nivní a organogenní sedimenty a naváté písky. Do samotného širšího zájmového území sice nezasahují, ale budují sousední uloženiny další jednotky, v jižní části jsou to např. mocnější uloženiny staršího antropozoika (kvartéru) – pleistocénu. Jsou jimi eolické sedimenty (spraše, sprašové hlíny), dále tzv. svahoviny, glaciální, fluvioglaciální a terasové sedimenty. Na severu se pak v blízkosti zájmového území vyskytují arkózy, pískovce, slepence, droby, prachovce, břidlice, lupky, melafyry nebo ryolity z období mladšího paleozoika (Geoportal CENIA).

 

Obrazek

 

 

Geomorfologická charakteristika

  

Širší zájmové území, stejně jako většina území České republiky, je součástí hercynského systému, konkrétně subsystému Hercynských pohoří, provincie Česká vysočina. Typickým rysem této oblasti, na rozdíl od Karpat, je přítomnost rozlehlých ploch mírně členitých pahorkatin v různých nadmořských výškách a plošinatých oblastí s vystupujícími pohořími. V rámci samotného zájmové území lze pak z geomorfologického hlediska rozeznat dvě poměrně odlišné jednotky, které je možné rozlišit již pouhým okem při pohledu na základní mapu 1:50 000 dle přítomnosti zalesněného a víceméně bezlesého území: českou tabuli a krkonošsko-jesenickou subprovincii (Geoportal CENIA).

 

Obrazek

  

Pedologická charakteristika

  

Na rozdíl od geologických poměrů je zastoupení různých typů půd poměrně bohaté. Mezi půdy s největším zastoupením patří hnědozemě v jižní odlesněné a rovinaté části území. Vyskytují se zejména v nižším stupni pahorkatin nebo krajových částech nížin s vlhčím podnebím než je tomu v oblastech výskytu černozemí. Výskyt hnědozemí se kryje s přirozeným výskytem dubohabrových lesů, což platí i zde (viz potenciální přirozená vegetace). Do jižní části území nepatrně zasahují nivní půdy, vyplňující obvykle plochá dna říčních údolí zvláště podél vodních toků (Labe, Úpa). Původními porosty zde byly lužní lesy, druhotně pak údolní louky. Dalším zastoupeným typem půdy jsou půdy střední až nižší kvality – hnědé půdy kyselé a hnědé půdy se surovými půdami v severní části území, charakteristické vyšší nadmořskou výškou a vyšším zastoupením lesních porostů. Jedná se o nejrozšířenější půdní typ na našem území, který se vyskytuje hlavně ve vyšších polohách s převahou humidního klimatu, v mírně teplé oblasti. Původními porosty byly dubohabrové až horské bučiny. Surové půdy jsou extrémně nepříznivé, mělké a skeletovité s výskytem ve středních a vyšších polohách našeho státu zejména tam, kde skalní podloží vystupuje blízko  k povrchu (temena terénních vyvýšenin, hrany říčních údolí apod.). Pouze okrajově jsou zastoupeny v severní části podzoly nížinné, zejména na extrémně chudých písčitých substrátech pod borovými doubravami s velmi plochým terénem. Menší zastoupení mají v zájmovém území illimerizované půdy, které mají optimum rozšíření zejména v pahorkatinách a vrchovinách s humidnějším podnebím. Jedná se o půdy s hlubším profilem a nízkou skeletovitostí, které vznikaly pod kyselými doubravami a bučinami. V porovnání s hnědozeměmi se jedná zemědělsky o půdy s nižší kvalitou, zejména díky občasnému převlhčení (Novák a kol. 1992).

 

 

Obrazek

   

Potenciální přirozená vegetace

  

Zájmové území lze z hlediska zastoupení různých typů potenciální přirozené vegetace charakterizovat jako poměrně pestré. Plošně nejvíce zastoupeným typem vegetace, který by se za předpokladu absence člověka vytvořil v severní části daného území jsou jedlové doubravy (Abieti-Quercetum). Tento typ vegetace je charakteristickým společenstvem chudých substrátů v nížinném a pahorkatinném stupni střední Evropy. Většina poloh těchto lesů je v současné době odlesněna a využívána jako pole, méně jako pastviny nebo louky. Jedlové doubravy představují vzácné společenstvo, bezprostředně ohrožené a v nebezpečí vymizení. Poměrně značně jsou zastoupeny také černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum). Tyto porosty jsou v současné době plošně velmi omezené vlivem odlesnění, následné zemědělské činnosti i intenzivní zástavby. Maloplošně zachované porosty tohoto typu vegetace mají v současnosti fragmentární charakter, ovlivněný zejména intenzivní zemědělskou činností v krajině. Jejich význam z hlediska ochrany přírody a krajiny je obrovský, z čehož pramení nutnost adekvátní ochrany a péče o zbytky těchto porostů. V zájmovém území jsou rovněž zastoupeny střemchové jasaniny v jižní a střední části stejně jako na severním okraji bikové bučiny (Neuhauslová a kol. 1998).

 

 

Obrazek

 

 

Klimatická charakteristika

 

Z hlediska klimatického zařazení je oblast poměrně jednotvárná. Celé území se nachází v klimatické oblasti mírně teplé – MT, a to MT 7, 9, 10 a 11. Počet dnů s průměrnou teplotou 10 °C a více se pohybuje od 30 do 50 dnů. Počet dnů s průměrnou teplotou se pohybuje od 140 do 160. Srážkový úhrn ve vegetačním období je od 350 do 450 mm, naproti tomu úhrn srážek v zimním období může nabývat hodnot od 200 do 300 mm. Počet dnů se sněhovou pokrývkou může být od 50 do 80. Do vlastního území sice nezasahuje, ale ze severu se zmíněnými klimatickými oblastmi sousedí klimatická oblast MT 5–3 a MT 2 (Anonymus 1961).

 

Obrazek 

 

 

Biogeografická charakteristika

  

Biogeografická regionalizace umožňuje zařadit kteroukoliv lokalitu v České republice do jednotné soustavy, která postihuje komplexně jedinečnost i typičnost přírodních charakteristik souvislého území (Löw, Míchal 2003). Řešené území, stejně jako celé území státu, se rozkládá na území provincie středoevropských listnatých lesů a na území hercynské podprovincie. Stejně jako u geomorfologické klasifikace je patrné, že v rámci řešeného území se nachází dvě odlišné biogeografické jednotky. V severní části území je to jednak Podkrkonošský biogeografický region, v jižní části pak Cidlinsko-Chrudimský biogeografický region. Zároveň v oblasti hranic mezi oběma jednotkami prochází tzv. přechodná a nereprezentativní zóna (Culek a kol. 1996). Biogeografické regiony jsou jedinečné, prostorově souvislé územní jednotky, jejichž biota je ovlivněna polohou vůči trasám a centrům šíření organismů v postglaciálu do té míry, že je odlišuje od sousedních bioregionů.

 

 

Obrazek

 

 

 

Územní systém ekologické stability (ÚSES)

 

Územní systém ekologické stability má v krajině mnoho funkcí. Mezi jednu z nejdůležitějších patří zvyšování ekologické stability krajiny. V rámci zájmového území bylo navrženo několik prvků územních systémů ekologické stability. Rozsáhlé lesní porosty v severní části území u Hajnice byly navrženy jako nadregionální biokoridor, jehož osa prochází zhruba ve směru Záboří – Komárov. Další navržený prvek ÚSES – regionální biokoridor včetně regionálního biocentra východně od Kocbeř – je navržen ve střední části území. Osa vede ve směru Kocbeře – Kašparova Hora – Chvalkovice. Druhý regionální biokoridor je situován v jižní části území a osa tentokrát kopíruje trasu vodního toku Labe (Geoportal CENIA).

 

Obrazek

 

 

LITERATURA

JECH, D., HENDRYCH,  J. a kol. (2007): Kulturně historická analýza oblasti Kuks a Betlém v rámci původního nadačního panství Choustníkovo Hradiště. Průhonice VÚKOZ, v.v.i., s. 134. 

 
 

 

 
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko